spiral of death

21. srpna 2016 v 1:06 |  creepypasta cz
sluneční světlo proniklo oknem do místnosti a probudilo mě ze spánku.zvednul jsem se z postele a šel do kuchyně,abych si udělal kafe.s hrnkem v ruce jsem šel zkontrolovat terária.jsem myrmekolog,to znamená,že studuju mravence.žiju úplně sám v poměrně velkém domě,takže mám jednu místnost jen pro terária.mám celkem čtyři,v každém jedno mraveniště.jedno po druhém jsem je prohlédnul a nenašel nic neobvyklého.když jsem ale došel ke čtvrtému,zarazil jsem se.všichni mravenci byli na jednom místě a chodil pořád dokola.tohle už jsem několikrát viděl.říká se tomu spirála smrti.víte,mravenci se orientují hlavně podle feromonů,a když se jim zapletou značky na zemi,následuje každý toho před sebou a tak nakonec chodí ve spirále dokud neumřou únavu.bylo mi líto,že se to stalo.sáhnul jsem po spreji proti hmyzu,abych jim zkrátil trápení.myslel jsem,že z toho budu mít zbytek dne špatnou náladu.ti mrvaneci pro mě nebyli jen pokusné subjekty,ale něco jako mazlíčci.
nakonec jsem se s tím ale musel smířit.vrátil jsem se do ložnice abych se obléknul a udělal ranní hygienu.
najednou jsem z venku uslyšel rámus,jako kroky hodně lidí.podíval jsem se z okna a viděl na ulici lidi,jak jdou všichni jední směrem.bylo skoro celé město.vyšel jsem z domu a zeptal se prvního člověka,kterého jsem potkal,co se děje."copak jste o tom neslyšel?" odpověděl přelvapený muž."všichni musíme opustit město.musíme jít na západ." muž se otočil a šel dál."poškejte,proč musíme odejít a kam?" "je mi líto,ale nemám čas.musím jít." stál jsem uprostřed ulice a připadal si jako blbec.ten pocit,když všichni něco ví,ale jen vy ne.ještě chvíli jsem dav pozoroval a všiml si,že už jich hodně bylo mimo město,na cestě přez zalesněné okolí.ti,co šli kolem mě byli jen poslední zbytky.pár dalších minut jsem zíral do dálky,a najednou jsem měl pocit,že bych taky měl jít.přece jen,šlo celé město, a byl jsem zvědavý,co se to děje.všichni měli u sebe nějakou tašku nebo batoh,asi zásoby a pár základních potřeb.takže ať už se jde kamkoliv,bude to na dlouho.vrátil jsem se do domu a zabalil do batohu trochu jídla,mobil,peníze a doklady,hygienické potřeby a prášky.
s tímhle vším na zádech jsem se připojil k davu.za čtvrt hodiny jsme došli k nedaleké pranšné cestě a já se ještě jednou ohlédnul na teď prízdné město.v oblasti,kde žiju je většinou vysoká tráva a keře,sem tam nějaký strom.začalo se zatahovat,ale nevypadalo to na déšť.kolem města daleko nic není a všude to vypadá skoro stejně,takže člověk většinou neví,kde přesně je.šli jsme už čtyři hodiny,bez sebemenší přestávky.to mi dávalo dost zabrat,protože jsem sem nebyl zrovna v nejlepší kondici.pár lidí se spolu a něčem bavilo,ale většina jich jen koukala před sebe a šla.po dalších třech hodinách jsem začal nad vším přemýšlet.kam to vůbec jdeme?proč jsem jediný,kdo to neví?proč tam vůbec jdeme?
jak jsem nad tím přemýšlel,dávala situace čím dál tím menší smysl.můj proud myšlenek přerušilo zašustěni pod mojí nohou.byl to obal od čokoládové tyčinky,stejné,jako jsem snědl na žačátku cesty.to mi přišlo jako zvláštní náhoda.když jsem zvedl hlavu,uvědomil jsem si něco dlašího.cesta byla pořád zahnutá.jakoby jsme obcházeli něco velkého.
poklidná nálada hromadného putování byla rychle zničená,když nějaký muž začal křičet a snažit se vylézt na strom.všichni se na něj otočili."musím...nahoru" vykřikoval muž,zatímco se zachytával za větev.když vylezl na vrchol stromu,stalo se něco
co všechny šokovalo.muž umřel,jeho mrtvé ruce stále křečovitě svíraly kmen stromu.hned na to přišel druhý šok,když mu praskla hlava a něco začalo lézt ven.nebo spíš růst.byla to houba,dlouhá a tenká,světle žlutá.byla asi půl metru dlouhá.
všichni tam stáli a koukali na něj.z druhé strany se ozval zase křik.celý zástup se sjednoceně otočil k dalšímu muži který lezl na strom."vysoko...vysoko....vylézt."pár skoky se dostal na vrchol stromu a z oční jamky mu vyrostla další houba.já jsem se nemohl hýbat,nestíhal jsem zpracovat,co se kolem mě dělo.přidali se k nim další,křičeli a se šílenou posedlostí lezli na stromy a skály,nacož jim z hlavy vyrostly houby.za míň než minutu bylo kolem nás 5 mrtvol.ostatní se za chvíli vzpa-
matovali a šli dál,já jsem tam nějakou dobu stýl,neschopný uvěřit tomu,co se stalo před míma očima.trochu jsem zrychlil,
abych dohnal ostatní.tohle místo najednou nabralo nepříjemnou atmosféru a já jsem neměl zájem tady zůstat sám.
pokračovali jsme s naší poutí.šli jsme dalších několik hodin a začalo se stmívat.nevypadalo to,že by kdokoliv plánoval zastavit a dát si přestávku na spánek.minulou noc jsem spal dost dlouho,měl jsem sebou pár energy drinků,takže v kom-
binaci s naší pomalou chůzí jsem s tím neměl problém.jediný problém,který jsem měl byla tma,kvůli mrakům nebylo vidět ani na krok.pár lidí vytáhlo baterky.já jsem si si svítil mobilem.měl jsem špatný pocit z roho,co se stalo předtím.až teď
jsem si to srovnal v hlavě a mohl nad tím přemýšlet.co se to tam vlastně stalo?tohle není možné,jak může z člověk jen tak
najednou vyrůst houba?v ten moment jsem se zarazil,tohle jsem už někde viděl.ano,cordyceps.cordyceps je houba,která
parazituje mravence.spóry se dostanou do jejich těla a ovládnou jejich mozek,donutí je vylézt někam vysoko,pak houba
vyroste z jejich těla a rozšíří spóry.přesně tohle se stalo těm mužům.cordyceps může nakazit hmyz a další členovce,ale o
infekci obratlovců nikdo nikdy neslyšel.že by to byla nějaká mutace,nový druh?kdyby to byl vážně nový druh,mohl bych
být jeho objevitelem.to by se mi zamlouvalo.ale děsila mě představa,že se mohlo nakazot víc lidí.teď jsem s tím nemohl nic dělat,ale rozhodně jsem to plánoval prozkoumat.
přišlo ráno,a my jsme pokračovali v cestě.jedl jsem snídani a koukal se po okolí.i přez naši pomalou chůzy jsme došli daleka.město už se dávno ztratilo z dohledu.znal jsem jen nejbližší okolí,takže pro mě to byl nový zážitek.někteří důchodci a děti už byli unavení.děti nesli jejich rodiče a důchodcům aspoň pomáhali s chůzí.počasí se dneska trochu zlepšilo,ale pořád byla hodně mraků.o kus dál byly ještě vidět stromy s mrtvolami,porostlými houbami.zkusil jsem se někoho zeptat,kam to vůastěn jdeme.první člověk odmítnul odpovědět,druhý mě odbyl a třetí mi řekl,že sám neví.chtěl jsem se ještě někoho zeptat.kousek přede mnou šel někdo s kapucou na hlavě,divně se potácel,jakoby měl vymknuté kotníky.přišel jsem k němu ze zadu a řekl "omluvte mě pane,ale-"on se najednou prudce zaklonil,až mu spadla kapuca.
leknul jsem se a uskočil o pár kroků dozadu.jemu se ale v polovině rozdělila hlava.uvnitř nebyl mozek,ale tlama plná ostrých zubů.spdanul na zem a opíral se o ruce.jeho mikina se rozthla a odhalila dlouhý ocas a třetí pár končetin.lidi
kolem se zastavili a koukali,co se děje.monstrum,ve které se muž proměnil se plazilo po zemi jako ještěr a mělo šupinatou kůži.kvůli šeti končetinám ale taky připomínalo hmyz.ta zrůda zasyčela a skočila po mě.stihnul jsem se uhnout.místo mě trefila nějakou ženu a zakousnula se jí do krku svýma kusadlama.utrhla ženě hlavu,spadla na zem a z krku začala stříkat krev.otočila se a podívala se na mě malýma modrýma očima,které byly tam,kde dřív byla lidksá brada.pohabujíc se jako pavouk,na mě vyběhla neuvěřitelnou rychlostí.lidi křičeli a prchali do všech stran.já jsem se snažil běžet do lesa,ale zakopnul jsem a ta věc mě dohnala.kopnul jsem ji do kusadla,to jí na chvíli zastavilo,ale hned se vrátila.popadnul jsem klacek a strčil jí ho do tlamy.držel jsem ji od sebe,ale škrábnula mě přez ruku.křičel jsem,aby mi někdo pomohl,ale všichni se snažili zachránit sami sebe a využít toho,že jsem ji zdržel.potom přišlo něco šokujícího.z lesa vyněhla nějaká věc.měla hlavu ptáka a dlouhé tlusté tělo,ze kterého koukalo 10 párů nohou.byla hrozně velká.vyloudila ohlušující výkřik.
ta příšera na mě se pokusila utéct,ale tahle ptačí věc jí chytila do zobáku a začala drtit.ten ještěrobrouk se za chvíli přestal hýbat,a ta ptačí věc s ním odešla do lesa.ležel jsem na zemi,potil se a brečel.lidé se postupně začali vracet zpátky na cestu a šli dál,jakoby se nic nestalo.já jsem se nakonec taky zvednul.teď jsem nevěděl,co si mám myslet.ty houby jsem ještě nějak zpracoval,ale tohle porušovalo jakoukoliv logiku.nad tím se ani nedalo přemýšlet.děsilo mě ale,jak
na to ostatní vůbec nereagovali.jako mohli jen tak jít dál?měl jsem zase ten pocit,že se se všema něco děje,a mě to z
nějakého důvodu neovlivnilo.nebo možná to je obráceně.
tahle cesta se mi vůbec nelíbila,ale nemohl jsem odejít.ztratil bych se tady.a navíc,když teď vím,co se tady potuluje za věci,tady rozhdně nechci zůstat sám.neměl jsem jinou možnost než následovat ostatní.vypadali tak cílevědomě,jakoby na
100% věděli,kam jdou.čas plynul a mě už to začalo unavovat.došlo mi všechno jídlo a pití a bolely mě nohy.nevypadalo to ale,že by jsme měli v plánu zastavit.už jsme byli na cestě asi 3 nebo 4 dny,ale k cíli jsme se ještě ani nepřiblížili.pak jsem uslyšel pláč.koukal jsem odkud to šlo,nějaká žena s dítětem,které řvalo z plna hrdla zatímco jeho matka se ho marně snažila ukonejšit.to dítě bylo hrozně tlusté,mělo přerostlou hlavu a namodralou kůži. "promiňte,není něco s vaším dítětem?" "ne,co by s ním jako bylo?" "no,nezdá se vám,že nějak divně vypadá?" "nevidím na něm nic v nepořádku." "no jak myslíte..." odešel jsem od ní a věnoval se sám sobě.pořád jsem ale dítě sledoval.zdálo se mi,že pořád tloustne a roste.vlastně přestávalo vypadat jako člověk.touhle dobou si toho už všimli i další lidi a udiveně dítě sledovali."na co tak koukáte?nechte ho být!" okřikla je matka.její oči svítili modře.její dítě teď byla jen hromada tuku s výrůstky na místě končetin a obří,žilnatou hlavou.v tu chvíli nějaký muž vytáhnul nůž a s křikem se rozběhl směrem k dítěti.lidem blízko dítěte se taky rozsvítili oči a skočili muži do cesty.spolu s tím se na dítě vrhli i další lidi,a tak vypukl krvavý souboj.někteří to dítě,jestli se tomu tak dalo říkat chránili,zatímco ostatní se ho snažili zabít.mlátili a trhali se všemi možnými způsoby.já jsem jen sledoval z povzdálí.matka jen stála uprostřed toho všeho a držela svoje dítě.najednou začalo křičet a jeho břicho pulzovalo.pak prasklo,všude vytříkla zelená krev a mezi jeho vnitřnostmi se něco mrskalo.byli to hadi.asi 50 býlích hadů,kteří vylézali z pozůstatků dítěte.rozlezli se do včech směrů.všem najednou přestaly svítit oči a byli zase normální.
matka jen s prázdnou tváří zírala na zelenou hromadu vnitřností,která dřív byla její dítě.pak se rozbrečela.spadla na zem a hystericky křičela.lidi ale šli dál.se chladným klidem kolem ní prošli a já jsem opět šel s davem.nemohl jsem z ní spustit oči,jak tam jen klečela a vypadala úplně poraženě.
už dávno mi došlo,že to,co se tady děje není normální,takže jsem se o tom ani nesnažil přemýšlet.navíc jsem měl něco jiného k přemýšlení.tahle naše cesta trvala už přez týden a většině lidí už dávno došlo jídlo.bylo na lidech vidět,že už mají hlad,ale nikdo se k tomu nevyjadřoval,ani s tím nic nedělal.po druhém týdnu se to ale zhoršilo.hodně lidí vypadalo unaveně a sotva chodili.pár lidí se ale chovalo..jinak.pořád odbíhali z cesty a sbírali borůvky,jahody a maliny.později začali
jíst i brouky a vybírat pračí vejce z hnízd,dokonce jedly a mrtvá zvířata.to nejdivnější bylo,jak rychle tloustli.jakoby se
všechno co snědli hnde změnilo na tuk.brzo byli tak tlustí,že se sotva hýbali.všichni na ně zírali s otevřenou pusou.začali slintat.jeden z těch tlustých lidí spadnul na zem.v ten moment se na něj vrhli,začali ho trhat na kusy a žrát.všude stříkala krev.ty lidi vypadali jako zvířata,jak zuřivě se cpali.ale já jsem umíral hlady.sám jsem tomu nevěřil,ale přišel jsem k nim,vzal
kus masa a kousnul do něj.chutnalo to dobře,nemělo to tu železitou příchuť krve,kterou jsem čekal,bylo to skoro sladké a měkké.připojil jsem se k hostině.za pár minut zbyli ze všech jen kostry.ze všeho,co se zatím stalo,mě tohle nejvíc tramatizovalo.byli jsme poslinění a cesta mohla pokračovat.
měsíc.dneska to byl přesně měsíc,co tohle všechno začalo.právě byla noc,ale s pomocí baterek,mobilů a dokonce i pár
zapálených klacků jsme kolem sebe udržovali kruh světla.jako obvykle bylo zataženo,takže byla ještě větší tma.na neby
létaly sovy a netopýři.v keři něco zašustilo,nejspíš jen zvíře,ikdyž v okolí žili vlci.ti ale nejsou tak agresivní,jak se o nich
říká a rozhodně by nezaútočili na skupinu lidí se světlem.pak jsem uslyšel kroky.těžké,ale tlumené kroky.všichni se začali
nervózně rozhlížet.na stormě zapraskaly větve.něco tam sedělo,ale nebylo to vidět.najednou ta tmavá věc skočila na dru-
hou stranu cesty.všichni se otočili přibližně k místu,kam to skočilo.někdo tam posvítil baterkou.otevřeli se oči.byli větší,
než jakéhokoliv zvířete,co znám,světle modré s úzkými zornicemi.a navíc...svítily.nebylo to jako u jiných zvířat,když jim
posvítíte do očí a světlo se odrazí.tyhle oči doopravdy svítily.během okamžiku monstrum vyskočilo z keře a srazilo muže k zemi.ostatní se dalo na útěk.to monstrum bylo asi třikrát větší než člověk a pokryté černou srstí,mělo ostré drápy a zuby
ale i přesto vypadalo dost humanoidně.máchlo rukou tak silně,že dalšímu muži urazilo hlavu.dali jsem se na útěk.jeden muž tam ale nehybně stál a zíral na monstrum.jakmile do něj monstrum zaseklo drápy,vybouchnul.nevystříkla z něj ale krev,jen nějaká kalná,ale průhledná tekutina,o které jsem se brzy dozvěděl,co je zač.monstrum s křikem zpadlo pozadu a
když kyselina pálila jeho kůži a tekla z něj modrá krev.z davu,který mohl jen pozorovat,vyběhl muž a skočil na monstrum.
rozprsknul se v další kyselinu.monstrum se přestalo hýbat.zpracovali jsme to jako všechno ostatní.nbeyl to tak velký šok,
jako kdyby se to stalo na začátku.vlastně,jelikož nedostatek jídla byl pořád problém,jsme tu věc rozřezali a snědli.byla to
unikátní chuť,nevím,k čemu to přirovnat.
ráno pršelo.jediná ochrana před deštěm,kterou jsem měl byla mikina s kapucou.cítil jsem,že po více než měsíci chůze jsem schodil pár kilo.náš počet byl sotva poloviční,ve srovnání se začátkem.něco jsem zahlédnul na stromě v dálce.přim-
houřil jsem oči a uviděl,že to je lidské tělo.ale něco s ním bylo špatně.bylo porostlé...houbami.zase ten cordyceps?ale kdy se nakazili?nikdo se od nás neoddělil a nevím o tom,že by se nakazili.možná jsem si toho jen nevšimnul.nebo to byli úplně cizí lidi.naštěstí jsme byli daleko,takže by se nikdo neměl nakazit.
později jsme narazili na další mrtvolu.tahle ale nebyla lidská.byla obrovská.vlastně ani nevím,co to bylo.byla shnilá,zbylo z ní jen něco málo víc než kosti.bylo to dlouhé a mělo hodně žeber.samozřejmě to hrozně smrdělo,takže jsme šli rychle pryč.nacházeli jsme další mrtvoly.některé lidské,některé ne.
jak jsem se rozhlížel,uvědomil jsem si,jak vyřízení jsme opravdu byli.vyhublí,špinaví a unavení,občas i zranění.ale přesto všichni šli pořád dál.něco je k tomu nutilo,hnalo je to dál.já jsem to taky pociťoval,ale nevím jak to popsat.
jak jsem se rozhlížel,všiml jsem si něčeho dalšího.tady mi to bylo povědomé.ty stromy,keře,skály,cesta...jakobych tady už někdy byl.ten strom nalevo,ano,ten jsem určitě viděl.nějaký kluk upadnul,zemřel vyčerpáním.a další.další člověk spadl k zemi.a po něm další a další.lidi padali jako švestky.najednou jsem něco před sebou spatřil.město.konečeně,záchrana.
trochu jsem zrychlil,ale ne o moc.už jsme byli jen čtyři.pak tři.pak dva.a pak jsem zůstal sám.
vešel jsem do města,ale úleva se rychle změnila v šok.tohle bylo moje město.město,kde jsem bydlel,odkud jsem vyšli.ale jal?jak je tohle možné...ne....my..jsme chodili v kruhu.to nebyli náhody,ty věci,když jsem měl pocit,že jsem tam už byl,
to nebyl jen pocit.udělali jsme velký okruh.ale proč?k čemu tohle všechno bylo?čeho tahle cesta dosáhla?padnul jsem na
kolena.jsme jako mravenci.tohle byla spirála smrti ve větším měřítku.hehehe,legrační.ten den,co to začalo,moji mravenci
utvořli spirálu smrti.tohle je všechno tak,tak absurdní.a co teď?co mám dělat.na ničem už nezáleží,nic nemá cenu.zved-
nul jsem hlavu k nebi a začal se hystericky smát.pak se mi zatmělo před očima a spadl jsem k zemi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama